Adapťák 1. ročníků 2018

A je to tady - 3. září 2018 a už to zase začíná. Sedím ve škole po dvouměsíčním volnu. Já, noví spolužáci, učitelé. Já odpočatý, jiní po vyzkoušení pracovního života na brigádách. Jedno však máme všichni společné, jsme tu, na nové škole, mezi novými lidmi. Hned druhý den vyjíždíme za hranice Pardubického kraje na adaptační kurz. Zní to skoro až strašidelně. To se musíme povinně před nástupem na DELTU adaptovat??? A co když se, proboha, NEADAPTUJU?!? :-)
Místo, kam jedeme, se nazývá Zbraslavice. Je tam velký rekreační areál přímo zařízený na kurzy, takže (jak budeme mět teprve zjistit) nabízí spoustu více či méně vypečených aktivit pro trávení volného času. Cesta autobusem netrvá zase tak dlouho, ale je zde podezřelé ticho! Jen občas slyším zašustění obalu od sušenky nebo spadnutí láhve na zem. Nikdo se moc nebaví, všichni jsou tak trochu nervózní. Nikdo moc neví, do čeho jde. A navíc si jako na potvoru nemůžu vzpomenout na jméno toho kluka vedle mne.

A jsme tu… jakmile mi autobus zmizel z očí, uviděl jsem naše ubytování. Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli bych ten autobus ještě nedoběhl, ale řidič, jakoby to věděl, rychle zašlápl plyn až do podlahy. Koukám, dvoupatrový srub, za ním pobíhají kozy a slepice, že by noví spolubydlící? Když však vcházíme dovnitř zjišťujeme, že to není tak hrozné, jak se zdálo. Místy je to ještě horší. Vybalím si. Při pohledu na postýlky jak pro 7 trpaslíků si říkám, jak sem proboha naskládám své dva metry??? Při vytváření improvizované postele "pro Sněhurku" se lépe poznávám se svými spolužáky. Vypadá to, že společný nepřítel sbližuje. :-) Byli jsme v tom ale všichni společně, včetně učitelů. Prý, že loni byli v chatkách a tam to bylo moc príma. Že by chyba v plánování? :-)

Každopádně po lehce hororovém ubytování se začalo vše výrazně zlepšovat. Kdybych byl poeta, napsal bych, že těžké mraky se protrhaly a prodral se jimi paprsek hřejivého sluníčka. :-) Začal PROGRAM. A přišla taková sprcha různých společenských her, že jsem nevěděl, co dřív. Pak rychlá večeře a hurá na táborák. Najednou zjišťuji, že mám kolem sebe lidi se stejnými zájmy a že se s nimi dá (asi) docela dobře bavit. A vypadá to, že i naše třídní bude (asi) docela fajn, a že to (asi) bude úplně normální člověk!!! Nějak mi při usínání přestává vadit, že si ty nohy fakt nenatáhnu. Jsou prostě i důležitější věci - a ta troška nepohodlí... :-)

Druhý den se po skvělé snídani (miluju Nutellu) vydáváme na další program. Začínají týmové úkoly – prolézání pavučinou, morseova abeceda, římská čísla (že by snaha o posílení spolupráce?). A už se začíná ukazovat, komu to pálí, kdo je kreativní, kdo je šéf a kdo se raději drží stranou. Odpoledne přišlo lanové centrum. Ne každý leze od svých 6ti let po skalách! Že, pane učiteli. :-) Bylo fajn, že jsme v tom byli všichni společně a překvapivě jsme se uměli podporovat. - Že by ten adapťák fakt k něčemu byl? 
V podvečer, ještě před táborákem s buřtíky, jsme měli vodní bitvu. Vyhráli (nebo vlastně prohráli?) jsme úplně všichni. Nezůstala na nás suchá ani nit - ani na učitelích (já vám dám, lanové centrum). Rychle převléct, táborák a spát - tak prý nespat. Á, noční hra. Přežili jsme všichni. Při uléhání do postele jsem si vzpomněl, že nejen pokora může nutit básníka stát se nejmenším na celém světě. Ale zase: fakt prima den.

A je tu poslední den. Byla to zábava, ale už se těšíme domů. Po obědě přijíždí autobus a cestou domů mluví snad i závěsy v okýnkách. S tím napjatým tichem při příjezdu se to nedá srovnat. Už se známe. Už nejsme cizí. Mám nové kamarády. Teď bude překvapení, s kým jsem vlastně ve třídě. Snad tam toho parťáka z adapťáku potkám.
 
Tak asi přesně k tomu má adapťák sloužit - za 3 dny se parta neznámých lidí tak "trošičku" sblížila.