Lyžák 2022 aneb Per ardua ad Astra

Pondělí hrůzy

Letošnímu lyžáku skutečně božstva nepřála. Jakoby nestačil covid a s ním spojená hygienická opatření. Po Novém roce se oteplilo na 8°C a ani noc nedokázala teplotu srazit pod nulu.

Přes Vánoce se zase změnila pravidla na covid a tak jsme museli testovat ještě před odjezdem i očkované. Autobus startoval s hodinovým zpožděním. Do Herlíkovic jsme dorazili kolem jedenácté. Ubytovali se a po obědě jsme šli hned na svah. Předpověď počasí na další dny byla extrémně nepříznivá.

Rozřadili jsme se do družstev. Bylo fajn, že tu nebyl žádný úplný začátečník. No, fajn to bylo hlavně pro toho potenciálního začátečníka, protože vzhledem k tomu rozmáčeno-zledovatělému fujtajxlu, na kterém jsme lyžovali, by byl během hodiny úplně promáčený.

Ve čtyři jsme toho měli už všichni plné brýle a šli jsme na chatu. Aby toho nebylo málo, tak si Matyáš všimnul, že mu z nohy „tak trošku“ teče krev. No „tak trošku“, ono už to spíš ty oteplováky přestaly pobírat a teď to teklo z těch oteplováků. Takže lehnout na zem, svlíknout, zastavit krvácení a už jsme volali horskou. Není nad čerstvě nabroušené hrany. ☹ Uzavírali jsme sázky, na kolik štychů to bude. (Nakonec vyhrál sám Matyáš - tipoval deset a bylo to nakonec „jenom“ na osm.)

Paní učitelce ještě ráno na parkovišti nabourali auto, takže jak prohlásila: „Už jsme tady měli policajty, horskou, tak už nám chybí jenom hasiči a budeme to mít kompletní…“.

Šel jsem pro jistotu zkontrolovat, jestli fakt nikdo nekouří.

V úterý jsme málem uplavali

Předpověď bohužel vyšla do puntíku a ráno lilo jako z konve. Bylo jasné, že když půjdeme lyžovat, tak až do pátku nemáme šanci uschnout. Rozhodli jsme se úterý obětovat společenským hrám. Co ze začátku vypadalo jako zabitý den, se nakonec vyvinulo v hodně fajn zábavu. Hráli jsme všechno možné: Pirátské kostky, „21“ o kliky a dřepy, ale úplně ze všeho nejlepší byla hra Matěje „Werewolf“.

Je to prý „dedukční, blafovací a týmová hra…“ pro neomezený počet hráčů. Vůbec jsem netušil, co si pod tím představit. Hrají tam proti sobě dvě skupiny: vesničani a vlkodlaci. Každý zná pouze svoji vlastní roli. Vesničané chtějí postupně najít vlkodlaky a zabít je a vlkodlaci zase postupně vyvraždit všechny vesničany.

Při hře nastávaly naprosto neuvěřitelné situace, když se někdo snažil přesvědčit ostatní, že on přeci nemůže být vlkodlak, protože … Argumentace některých studentů byly naprosto geniální. Koho by zajímala pravidla, tak třeba zde: http://www.casopisxb1.cz/aktuality/ultimate-werewolf-recenze/.

Odpoledne už pršelo přeci jenom méně, a tak jsme šli na výlet do Vrchlabí. Vrátili jsme se akorát k večeři. A po večeři? Werewolf! Stal se tradiční náplní mezi večeří a večerkou. Matěji, díky moc.

Středa – dozvuky úterka, ale už se to začíná lepšit

Hned u snídaně jsme poznali, že jsme včera mládež skutečně nedostatečně unavili. Kolega z jiné školy nám přinesl láhev s těstem na palačinky, že to zabavil našim miláčkům o půl páté ráno, když si dělali palačinkový mejdan. Prý si k tomu ještě pouštěli hudbu z repráku. Blbouni! Pokoj kolegy sousedil přímo s tím studentským, takže si to chudák užil z první ruky. Na tomto místě je třeba jednoznačně odsoudit noční mejdan (a zaplať pánbůh se už nic takového neopakovalo). Na druhou stranu musím uznat, že rozzuřený, rozespalý kantor řvoucí: „Kde máte ten reproduktor, já vám ho zabavím“, odnášející si místo repráku láhev s těstem na palačinky nese jistě nemalé známky humoru.

Pršelo přes celou noc a ráno to pokračovalo. Na dopoledne jsme měli naplánovaný snowtubing ve Špindlu. Nasedli jsme do autobusu a než jsme ve Špindlu vysedli, tak déšť přešel ve sníh. Snowtubing je něco jako závodní bobování, akorát místo v kosmickém superbobu jedete na nafouknuté pneumatice. Nedá se to absolutně řídit a trať byla samozřejmě pěkně vypečená – samá klopená zatáčka.

Po obědě jsme šli konečně zase na lyže. Bylo to neupravené, ale konečně aspoň trošku rozumný sníh. Večer nám mládežníci tak trošku odpadli. Že by únava? ?

Čtvrtek – azuro a nejlepší lyžovačka

Čtvrtek jsme měli za odměnu. Lehce mrzlo, sluníčko, zkrátka ažúro. Kopce upravené, mimo sjezdovky 15 cm prašanu. Suverénně nejlepší den na lyžování. Lyžovali jsme celý den až do mrtva.

Večer jsme si před Werewolfem zahráli hru „Na hamouna“. Spočívá v tom, že je na stole čokoláda, vidlička a nůž. Kolem stolu byli studenti v kruhu a postupně se házelo kostkami. Kdo hodil šestku (v našem případě lebku), mohl jít rychle jíst čokoládu, dokud nehodil šestku někdo další (ten ho střídal). Čokoláda je ale nebezpečná věc, takže se mohla jíst jenom v lyžařské helmě, brýlích a lyžařských rukavicích. Takže obvykle ani šťastlivci, kteří hodili šestku, stejně nestihli čokoládu ochutnat. Než se navlékli do všech ochranných pomůcek, padla šestka někomu dalšímu. A i když náhodou trošku času zbylo, zkuste si jíst čokoládu příborem. Jedna tabulka čokolády nám vydržela skoro půl hodiny.

Po celodenním lyžování jsme byli tak odrovnaní, že jsme už neměli ani sílu ponocovat. (No, takhle, autorem článku jsem já a já prostě málem usnul na chodbě. Takže jestli studenti ještě nějaké síly k ponocování měli, tak já o tom prostě nevím. ?)

Pátek – balení, lyžování a alou domů

Pátek se už nesl ve znamení odjezdu. Ráno po snídani jsme vyklidili pokoje a šli jsme na dopolední lyžování. Sníh byl fajn, ale už jsme po celém týdnu byli trošku unavení. K obědu byl řízek. No spíš to byl řízkový obr a byl naprosto výborný. Pak už jsme jenom čekali na autobus a hurá domů. Lyžák byl zkrátka zase fajn.

Zhodnocení na závěr (překážky byly, tak teď ty hvězdy)

Na to, jaké podmínky nás na lyžáku potkaly, jsme jej zvládli, myslím, se ctí. Je paráda, že nám jej nezkazil ani covid ani vynucená změna tradiční, ozkoušené chalupy. Jsem rád, že jsme v sobě našli odvahu něco v dnešní době plánovat čtvrt roku dopředu a že se to povedlo.

Jsem moc rád, že se mi potvrdil pocit z adapťáku, že jste fakt strašně fajn prváci. Nevadí mi drobné průšvihy (všichni jsme byli mladí). Skvělé je, že se na vás všechny můžu spolehnout v těch opravdu důležitých věcech, že když se někomu něco stane, že si pomůžete, a že jste zkrátka čestní. (Ale fůůůj, to jsem zas patetický… ?).

Na závěr velké díky paní učitelce Radce Janyškové za organizaci celého kurzu a také jejím kolegyním Blance Zajacové a Adéle Klapal za jejich obětavost při péči o vás všechny. ?

P.S.: Letos jsem extrémně chudý na fotky. Když mi pošlete nějaké své, přidám ty nejlepší do fotogalerie.